Bosna a Hercegovina - kdo by to byl býval řekl

Naše cesta do Neumu byla velmi dlouhá, trvala něco kolem 18ti hodin. Jeli jsme Praha-Slovensko-Maďarsko-Srbsko-Neum. Největší zdržení zažíváme na maďarsko-srbské hranici. Tam se v důsledku objížďky vytvořila několikahodinová kolona. Samozřejmě jsme do kolony vjeli ani nevíme jak a jako vždy s prázdnou nádrží. A tak v následujících dvou hodinách auto tlačíme, abychom alespoň trochu benzínu ušetřili, protože kdo ví, zda po přejezdu hranic narazíme na benzínku.

Průjezd Bosnou a Hercegovinou je nádherný, projíždíme skalnatou krajinou a cestami, které občas cesty jen připomínají. Do Neumu, jediného místa, kde má Bosna a Hercegovina moře, přijíždíme kolem poledne. Ubytováváme se v příjemném apartmánu, jehož majitel je větší flegmatik než můj Viktor, což jsem si do té doby myslela, že nejde. Ač unavení, hned si procházíme Neum a čerpáme středomořskou atmosféru. Večer jdeme na večeři do našeho apartmánu, kde máme objednanou polopenzi. Během několika následujících dnů si potvrzujeme, že jako jediní. Každý den si tak diktujeme, co chceme k večeři. Majitel dělá vše, co nám na očích vidí, a tak máme pocit, že si chudák nespočítal, že mu ta naše polopenze vyjde pěkně draho. 

Korčula

Hned druhý den celí natěšení vyrážíme na chorvatský ostrov Korčula, na který se dostáváme trajektem z Orebiče. Projíždíme celý ostrov, procházíme město Korčula a pokračujeme do městečka Vela Luka, které je největším městem na ostrově. Já tahle středozemní přístavní městečka opravdu miluji a tak mi stačí jen nasávat jejich atmosféru. 

Další den navštěvujeme Dubrovník, který snad ani nemá smysl představovat. Opět chorvatské přístavní město, které určitě stojí za to vidět, vždyť je zapsáno na seznamu UNESCO. Centrum je obehnáno několikakilometrovými hradbami s obrannými věžemi, které jakoby městu dodávaly pevnost a podtrhovaly celkovou atmosféru. Vtipné je, že neustále přejíždíme hranici Bosny a Hercegoviny a Chorvatska, a to při každém našem výletu.

Výlet číslo 4 podnikáme do národního parku na ostrově Mljet. Na ostrov jsme se dostali trajektem. Mljet je krásný, klidný ostrov, ve kterém tolik nebují turistický ruch. Ostrov jakoby ani nepatřil k typickým chorvatským ostrovům, je celý zelený, se spoustou luxusních lagun. Kupujeme si lístky na malou loď, aby nás dopravila na menší stejnojmenný ostrůvek, na kterém se nachází Klášter sv. Marie. Místo je hodně mystické...

Uznávám, že Bosna a Hercegovina byla spíše o poznávání Chorvatska, ale k pobytu v Neumu to prostě patří.

Počitelj

Rozhodně jsme ale vychutnávali i krásy Bosny a Hercegoviny. Kromě neskutečné krajiny, kterou jsme při každém výletě míjeli mi v hlavě utkvěl nejvíce hrad Počitelj zasazený v překrásné krajině (nějak často používám slovo krásný v souvislosti s Bosnou a Hercegovinou). Hrad se nachází nad řekou Neretva a je obklopený muslimskými památkami ze 16. století. Kromě hradu zde tvoří dominantu mešita Hadži Aliho. Vylézt na hrad je trochu fuška, zvláště, když se na něj dost nesystematicky škrábeme, a to doslova. Odměnou je pro nás úžasný výhled z jedné z hradních věží. Stropy jsou tu nízké, a tak se může klidně stát, že když jste nešikovní, a jste já, že se praštíte do hlavy. Nebo jsem se praštila o okno? Ani nevím, moc si toho nepamatuji:))) Fajn bylo zjištění (na konci výletu), že si máme dávat pozor na nevybuchlé miny. No tak to mi fakt říkají brzo...

Mostar- Stari most

Je libo žabí stehýnko?

Super typem na výlet, tentokrát opět v Bosně a Hercegovině, je město Mostar, které bylo v 90. letech poznamenáno občanskou válkou. Symbolem města je Stari most, zapsaný do světového dědictví UNESCO. Nyní se již můžeme kochat pouze jeho replikou, protože skutečný most byl právě v roce 1993 zničen Chorvaty. Most po obou stranách "chrání" dvě věže a jeho povrch je posetý malými oblázky, které hrozně kloužou, takže chůze po mostě je místy srandovní. Město má své kouzlo, dané asi i tím, že je pomyslně rozděleno na chorvatskou a muslimskou část. Při průchodu tržištěm kupujeme suvenýry a vydáváme se směr Sarajevo. Hlavní město Bosny a Hercegoviny jen v rychlosti procházíme a končíme v místní restauraci, kde si Viktor dává žábu ala řízek. Asi si to tam moc lidí nedává, protože se ho číšník ještě dvakrát ptal, zda ví, že je to žába. Viktor to samozřejmě věděl a o chvíli později ji již do sebe ládoval. Ač jsem měla jehněčí, tak se musím přiznat, že jsem neodolala a i já jsem žábu ochutnala. A super. Jemnější kuřecí, se spoustou kostí:) A tak jsme se oficiálně stali žabožrouty a obávám se, že mi rodiče již nikdy nedají pusu:) 

Mešita Hadži Aliho, Počitelj