Jordánsko: Přílet do neznáma

Máme s Viktorem páté výročí seznámení (pozn. oba oslavujeme jiné datum a oba na tom svém trváme. Tentokrát slavíme to Vikyho) a na Vikym je už dlouho vidět, že něco kuje. A taky že jo. Oznamuje mi, že se mám sbalit do tepla a že brzo vyrážíme směr nové zážitky. Pár dní na to se ocitám na letišti a celá napnutá koukám na odletové tabule. Ani nevím jak, ale najednou stojíme v dlouhé frontě, ve které mě Viktor začne instruovat, proč nejsme manželé, proč letíme tam a tak a všechny možné detaily, na které se mě budou ptát. Chtě nechtě z něj vypadne, že letíme do Izraele. V hlavě mi začíná šrotovat, co vím o Izraeli a začínám se trochu za své znalosti stydět. Super, tak Izrael. Místo přistání Tel Aviv.

Po přistání mi ale Viktor oznamuje, že Izraelem to nekončí, ale napřed se musíme dostat dolu do Eilatu. Jak nekončí? Nechápu a snažím se v jeho očích vyčíst, zda je to jen vtip. No asi není a tak hledám síly na další cestu neznámo kam. Tak tohle bude fakt dlouhý den. Hledáme půjčovnu aut a vše se komplikuje skutečností, že jsme přiletěli o šabatu, takže tu skoro nikdo nepracuje. Naštěstí po hodině nacházíme dvě otevřené autopůjčovny. Další komplikace nastává tím, že tyhle super autopůjčovny nedokáží číst Vikyho kreditku. Asi je to tím, že nemá kreditku s čipem. Nevíme. Chceme zaplatit v hotovosti, ale záloha musí být pouze na kreditní kartu a přes to prostě nejede vlak. Nefungují ani mé kreditní karty (také bez čipu) a tak po dvou hodinách marných pokusů o domluvu, mnohonásobném volání na VISA společnost a českou banku odcházíme s nepořízenou. Naštěstí má Viky (kupodivu) plán B a tak nasedáme na letadlo, které nás přenese do Eilatu a tam již jen hledáme taxíka, protože Aqaba, kde je už zaručeně cíl našeho putování, je pouhých pět kilometrů. A tak z Vikyho vytahuji, že jedeme do Jordánska. Opět mi v hlavě kolečka šrotují, ale asi jsou nějaká zarezlá, protože o Jordánsku nevím už vůbec nic. V hlavě mi rotuje pouze písnička: „Přejdi Jordán řeku všech nadějí…“. Naštěstí ji nezpívám nahlas, takže se vyhýbáme mezinárodní ostudě a možná i mému zatčení. Chytáme prvního taxíka a necháváme se odvést směr Aqaba. Jaké to překvapení, když po 10 minutách jízdy narážíme na jordánskou hranici, kde nás taxikář vysazuje. Dál už prý jet nemůže. Jak nemůže???? To jako nemůže překročit jordánskou hranici? Očividně ne. Za 10 minut jízdy chce nekřesťanské peníze a tak Viktor dalších 15 minut smlouvá a taky že usmlouvá.

Já mám mezitím úplně jiné starosti. Ocitli jsme se totiž v poušti, široko daleko nic, kromě hraničního přechodu. Celou dobu na mě míří kalašnikovi a teď toho teprve začínám mít dost. Pohledem zavraždím Viktora, vezmu své kufry, zimní kabát a v zimních botách se táhnu ve 40°C na první kontrolu. 15 minut vysvětlujeme to, co vlastně sama nechápu, proč nejsme manželé, co tu děláme, proč letíme přes Izrael, když i v Jordánsku mají letiště, co vezeme, kdo nám balil kufry a co tu vůbec chceme dělat. Od začátku říkám, že neumím anglicky a nechávám Vikyho, ať si to tu ošéfuje. Těchto kontrol následně zažíváme dalších pět, u poslední jsem už úplnej machr na odpovědi. Dva kilometry jsme se táhli pouští a furt jen něco vysvětlovali. A co dál? Jak to skončí? Bude na druhém konci toho všeho nějakej taxík, kterej nás odveze do Aqaby? Co by taky dělal v poušti, ne? Sama nevím, co tu dělám. Úplně očekávám další komplikace a ono ne. Vážně na konci toho všeho stál taxík. Jeden malinkatej taxíček. Že by světlo na konci tunelu? Nasedáme do něj a já se zase začínám těšit na naši dovolenou. 

Viky ale nemá dináry, a tak prosí taxikáře, ať ho zaveze k bankomatu. Za pět minut stojíme před bankomatem. Viktor vylézá z auta a já úplně bez přemýšlení zůstávám sedět. Ale… Hned jak zabouchne dveře, řidič automaticky zamyká všechny dveře taxíku. Nechápu, co se děje. Ocitám se uvězněná v taxíku, s cizím člověkem, v cizí zemi, o které vím pouze to, že mám přejít někde nějakej Jordán a začínám panikařit. Naštěstí jen vnitřně. Konečně chápu význam fráze „krve by se ve mně nedořezal“. Myslím, že jsem chvíli ani nedýchala. Každá sekunda bez Vikyho byla šílená. V hlavě mi to zase šrotovalo. Půjdou ty dveře otevřít zevnitř? Čím rozbiju okýnko? Mám se bránit, nebo je lepší „být hodná holka“? Naštěstí mě z myšlenek na tragickou smrt vysvobodí Viktor, kterej celej šťastnej přichází s penězi. Tak teď už je snad dnešnímu dlouhému dni konec.

Teď už je mi úplně jedno, zda budu spát ve stanu, na stromě, nebo v nějaké chýši. Jsem připravena na vše. K mému překvapení ale přijíždíme k luxusnímu hotelu Kempinski (https://goo.gl/Ozt8sX). Nechápu, ale já už dnes nechápu vůbec nic. Najednou mě už ani nevykolejila zrcátka, kterými ostraha hotelu hledala pod naším autem bomby. Dokonce ani to, že jsem další hodinu nevěděla o svých kufrech, které se asi holt nějakou dobu rentgenovaly. Ocitla jsem se v pohádce. Všechno bylo tak dokonalý. Hned u vchodu jsme dostali namočené ručníky, abychom se osvěžili a najednou všichni kolem nás kmitali, jako kdybychom byli nějací králové. Kouknu se na Vikyho a on ví, že tohle se mu povedlo. A i ví, že to předtím bylo zapomenuto. Však ono bude určitě zas nějaké potom, za které ho případně sprdnu jindy J