Skalní město Petra - opět tak trochu jinak

Jordánsko chceme samozřejmě poznat, a tak Viktor volá na hotelovou recepci, že by chtěl na zítra objednat auto. Druhý den vezmeme své batohy a chystáme se na výlet po Jordánsku. Ups, jaké to překvapení, když místo pronajatého auta, které Viktor bude řídit, dostáváme luxusní limuzínu i s řidičem. Koukneme s Vikym na sebe nechápavě, ale před hotelovou recepční na sobě nenecháme nic znát. Jako ekonom si hned kalkuluji, na kolik nás ta sranda může vyjít. Je nám trapné se zeptat, tak je nám už v tuto chvíli jasné, že je to radši náš poslední výlet v Jordánsku:) A tak sedáme do auta, kde máme k dispozici i nápoje a říkáme řidiči, ať jede směr Petra. 

Výhoda vlastního řidiče je, že nám vše podrobně vysvětluje, popisuje, jak tu lidé žijí a jak složitý život mají. Ale spíše než bídu v pravém slova smyslu vidíme těžký život místních lidí ve vyprahlé krajině. Zastavujeme na nějaké policejní kontrole, ale auta Kempinski mají asi přednost, protože nás, na rozdíl od ostatních turistů, pouštějí hned. Zastavujeme se v městečku Maan, kde Viktor vybírá peníze z bankomatu. Po minulém zážitku chci vystoupit s ním, ale řidič mi dá docela netaktně najevo, že ne. Když se Viktor vrátí, tak mu řekne něco v tom smyslu, že si pletu bankomat s obchodem. Jo, tím právě hoch přichází o veškeré dýško. To bylo vlastně poprvé, co jsem se v Jordánsku cítila jako žena diskriminovaně.

Přijíždíme ke skalnímu městu Petra, kde nás řidič nechá jít samotné. No ještě, že tak... Na chvíli zapomínám na řidiče, a užívám si úžasný výlet. Skalní město Petra, které je zařazeno do seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO a je sedmým divem světa si hned oblíbím. Jako malá jsem vždy toužila po tom být archeolog, takže jsem tu byla doslova ve svém živlu. Procházíme krajinou s řadou vytesaných staveb do pískovce. Jdeme samozřejmě po svých, ačkoliv někteří turisté se vozí na koních, kteří chodí sem a tam. Koní je mi šíleně líto, už jen při pohledu na to, jak trpí, mi puká srdce. 

Všude je docela dost lidí, ale ještě se to dá snést. Hlavně tu spousta lidí žebrá, jako tato beduínská holčička. Ale co tak koukám, za ten den si musí přijít na pěknej balík:) Petra je nádherné, historií protkané místo, které určitě doporučuji navštívit. A teď už jen dojít za řidičem a jet zpět. Řidič dýško opravdu nedostává a ani divně nekouká.

Další dny se již jen procházíme Aqabou a vychutnáváme si náš úžasný hotel. A opět bych to nebyla já, abych se někde neztrapnila. Když se mě 5 dní po sobě ptá obsluha na snídani: "Tea or Coffee", a já vždy odpovím Tea, tak jak mě může šestý den napadnout, že se mě paní zeptá: How are you? A já jí úplně automaticky odpálkuju "Tea". A asi jsem to řekla dost rázně, protože paní sotva dýchala a hned šla pro čaj:)  To, co se stalo mi došlo, až když Viktor trochu zezelenal :) Ale já to fakt neudělala schválně... :D 

No a další "super" zážitek. Jdeme po Aqabě a já v dálce vidím velblouda a hned ho fotím. Dromedár to samozřejmě vidí a hned na mě, ať si na toho velblouda sednu. Já mu začala vysvětlovat, že ani omylem a on furt, že je to bezpečné. Nějak jsme se dohodli, že velbloud bude jen na zemi a já se na něm vyfotím, tedy že se nezvedne. Vidina super fotky překonala i můj strach z velblouda a tak dávám Vikymu foťák a chci si na velblouda sednout. Jenže velbloud asi nepochopil, že mám s dromedárem dohodu a ještě dřív, než jsem na něm zcela byla, se začal zvedat, čímž mě vyhodil do vzduchu a já padla na tvrdý chodník a velbloud začal kolem sebe kopat nohama. No, moc si toho nepamatuji. Naštěstí jsem celá, odnesly to jen odřené ruce a nohy. Chudák velbloud kvůli mně dostal a já si ještě více posílila strach z velkých zvířat. Po celém zážitku povídám Vikymu, jak jsem na sebe hrdá, že mám pud sebezáchovy, že hned poté, co mě vyhodil, jsem se stáhla, aby mě nohama nezranil. Musím říct, že jsem byla totálně v šoku, když mi řekl, že to tak nebylo, že jsem byla úplně v tranzu a ani se nehla. Ty jo, já vážně myslela, že to bylo jinak. Tak jako tak jsem udělala pro všechny turisty kolem super představení a fotku samozřejmě nemám, protože ač já nasazovala kvůli ní vlastní život, tak Viktor nezvládl ani stisknutí malého tlačítka.

A to je asi vše. Jen ještě malá poznámka na okraj. Když neumíte úplně dobře anglicky (jako já), ale za to máte bujnou fantazii (jako já), tak jste v životě hrozně obohaceni. Když jsme totiž s Viktorem na hotelu porovnávali příběhy, které nám náš řidič limuzíny během cesty říkal, zjistila jsem, že to, co jsem si myslela, že říkal, vůbec neříkal. Škoda, například "můj" příběh o tom, jak lidi z těch skal, kolem kterých jsme projížděli, páchají sebevraždu, když je rodiny vyženou z domovů se asi týkal jen nějakého pasení koz a nikdo tam neumřel... . Takže nakonec úplně nuda... :)