Havaj-Soul aneb Jak jsem to zase zvorala

Teď již nás čeká jen odjezd na letiště. Ten jsme chtěli mít ve velkém stylu, takže jsme objednali limuzínu, která tu stojí vesměs jako taxík. Plánovaná dlouhá limuzína ovšem nedorazí, ale pouze mercedes limuzína, který je pidi mini jako náš Passat. Škoda. Zase nějaký komunikační šum.

Let zpět byl opět super, ovšem s mezipřistáním v Soulu, kde trávíme noc v jednom otřesném hotelu, který jsem si fakt vyblokla. Vyblokla jsem si i to, jak se Korejec co nás vezl na letiště, choval fakt hulvátsky. Co jsem si ale nevyblokla bylo mé přetopení místnosti. Podle zkušenosti z Tobaga a následném teplotním šoku v New Yorku, kde jsem se probudila se šílenou zimnicí, které jsem se x hodin nemohla zbavit, jsem nyní chtěla podobnému problému předejít. Topení jsem tedy dala na maximum. Ještě jsem na sebe nandala svetr, kabát, čepici a v tom šla spát. No totálně padlá na hlavu. Asi za 2 hodiny jsem se probudila s takovým přehřátím organismu, že jsem myslela, že je po mně. Takže jsem se vysvlékla, otevřela okna a dalších x hodin místnost zchlazovala. Chudák Viktor, má to se mnou těžké. 

Další den nás čekal let Soul - Frankfurt. Tentokrát business class v Korean Air bylo celé patro i s vlastním barem. Prostě pohádka. Mohu říct, že bez tohoto typu cestování snad už ani nemohu žít. Bohužel jsem nemohla pít, ani ty úžasné nápoje s příchutí čokolády, kterými se Viky naléval, protože jsem musela v Praze řídit. Trochu nás znervózňovalo, zda stihneme přestup, na který jsme měli ve Frankfurtu jen hodinu a let měl 40 min zpoždění. Když letadlo přistálo, ihned jsme vypálili směr přestup, s námi již pán z Korean Air, který nás hnal letištními zkratkami. Problém trochu byl, že jsme neměli letenky do Prahy, které nám v Honolulu nemohli vystavit, protože cesta byla delší než 24 hod. Samozřejmě jako jediní, všichni ostatní ze Soulu letenky měli (bylo nás asi 8, co jsem chytali let do Prahy). Procházíme ale na přemlouvání pána z Korean Air všechny možné kontroly i bez letenek. Uf, už jen projet kufry scanery a jsme tam, to stíháme. Jenže zatímco Viky a dalších 7 lidí prošlo v pohodě, můj batoh pořád pípal. Všichni byli v přípoji do Prahy, jen Viktor koukal na mě, jak nechápu, co se děje a panikařím. A pak najednou pán vyndavá můj sprej s vodou z business class (fakt geniální věc proti vysoušení pleti). A tak ho vyndavá, ale batoh pípá zas. Takže vybaluji celý kufr a vyndavám těch sprejů 7. No co, dostala jsem je zdarma při každé cestě. Jenže batoh pípá zas, neb těch sprejů tam bylo celkem 8. Jeden jsem přehlédla v boční kapse. Blbé spreje, říkám si, a tak je nechávám na pásu a rychle zabalím kufr a letím k letadlu. Jenže pán na mě volá, že se pro ně musím vrátit. To si vážně ze mě dělá srandu... Viktor už mírně zoufalý mi vysvětluje, že se musím vrátit, i když mi instinkt říká, že mám zdrhnout. Nakonec se vracím, beru blbé spreje a letím ke gatu. Ten se samozřejmě v tu chvíli zavírá a jelikož nemáme ani letenky a vystavení by bylo na dalších 5 min, tak se s námi nikdo nebaví. To je poprvé, co vidím, že České aerolinky odlétají včas. Mohu říct, že mi v té chvíli trochu ruply nervy, protože jsem si po 30 hodinách na cestách, šíleném běhu velkým letištěm, stresu při hledání zdroje pípání, sáhla na dno svých psychických i fyzických sil. Chce se mi brečet, hlavně i proto, že Viky musí být druhý den v práci.

Když zjišťuje pán z Korean Air, že jsme z business class, asi se v duchu mlátí do hlavy, že to nějak nezařídil, protože tohle zpoždění se jim trochu prodraží. Jelikož ten den již nic do Prahy neletí, dostáváme voucher na hezký hotel u letiště a na jídlo v hotelu (večeři i snídani). A víte, co mě v tu chvíli mrzelo nejvíce? Že jsem v tom letadle neměla ten úžasný alkohol s čokoládou, kterého Viktor vypil od každého kusu jeden (a že těch kusů bylo). Druhý den má samozřejmě Czech airlines 30 minut zpoždění. Jak jinak... V Praze na letišti nemůžeme navíc najít kufry. Když to jdeme nahlásit, tak zjišťujeme, že přiletěly již tím spojem, co jsme nestihli. Zajímavé, pak že kvůli bezpečnosti nemohou být kufry v letadle, když tam nejsou cestující. Pche. Tímto končíme naše putování po Havaji a zase si budeme užívat krásy České republiky.