Barma, Bagan, 1000 a jedna pagoda

Ve středu odpoledne se odubytováváme z hotelu (v Inle Lake), bereme si přes cestovní agenturu taxi na letiště za 15 000 kyatů (a pak že to nejde) Opět letíme s KBZ, tentokrát za 94 dolarů. Let do Nyaung-U trvá 35 min. Během letu jsem musela na záchod, na čež letadlo začalo přistávat a prudce se propadlo, čímž mě zespoda ohodila ta modrá voda ze záchodu. Fuj. Nějak to tu hochům netěsní. Viktor měl pak ze mě ještě tři hodiny poté srandu.

V letištní hale zaplatíme další z mnoha poplatků. Tentokrát za vstup do Baganu 25 000 kyatů za osobu. Mám pocit, že už to trochu přehánějí. Pán, co od nás vybírá peníze nám několikrát řekne sorry. No jo, ale to mi těch 50 000 (1 100 Kč) nevrátí. S taxikářem chce Viky smlouvat, ale on rovnou ukáže na ceduli s jednotnou cenou 7 000 kyatů a vůbec nehodlá debatovat. Ty kartelové dohody by tu už měl někdo konečně zakázat. Taxíka máme ale úplně luxusního, dokonce i s klimatizací a ani se k ničemu nelepím. Na okolí je vidět, že už zde není taková chudoba a že oblast žije cestovním ruchem. Jedeme kolem mnoha stúp, což jsou tisíce let staré budhistické stavby. Moc nechápu, proč tak blízko nich postavili letiště, ale již se moc těším, jak je prozkoumám.

Přijíždíme do Nového Baganu, do Guest Housu (Bagan Nova), který byl postaven teprve v roce 2014. Asi proto se tu tolik dbá na čistotu a hned u vchodu po nás chtějí, abychom chodili po celém hotelu bosky. Ach jo. No jestli si myslí, že ta má kuří oka jsou lepší než boty... :))) Za 700 Kč na noc máme konečně teplou vodu a hlavně pod tlakem... Jo jak málo stačí někdy ke štěstí. Viktor je šťastný ještě víc,  protože máme oddělená lůžka.

Tamarind

Na večeři v místní restauraci si Viktor dává říční krevety, což jsem vůbec netušila, že existuje. Po večeři nám přinesou na stůl talíř s takovými malými papírky, ve kterých byly malé plátky čehosi. Viktor si hned rve obsah do pusy, na čež za ním letí obsluha. To ho vykolejí, ztuhne a ptá se mě, zda je to k jídlu. "Ne, to je proti komárům." Mstím se mu za to, že si ze mne celý den dělá srandu a on mi chudák věří... Samozřejmě, že to bylo k jídlu, byl to Tamarind, o kterém jsem slyšela poprvé. Jedná se o stálezelený tropický strom s dlouhými lusky, z nichž se konzumuje jejich dřeň. Je prý hrozně zdravá a podporuje trávení. Takže pokud máte v Barmě zácpu (haha), okamžitě si sežeňte Tamarind. Mimochodem má výrazně sladkokyselou chuť a rozhodně je zajímavé ho ochutnat.

Dopoledne se vydáváme poznat stúpy. Kouknu na mapu, kterou jsme dostali na recepci a machruji, že to dám pěšky, i když Viky si chce půjčit el. kolo. Asi po půl hodině cesty, kdy se podíváme na mapu podle které jsme skoro nic neušli, dospívám k názoru, že cokoliv s motorem není vůbec špatný nápad. Jak tu nemají metrický systém, tak je vážně složité odhadnout vzdálenost. Zvláště, když každá ulice na mapě je v úplně jiném měřítku. Za 8000 kyatů si půjčujeme el. mopeda (nikdo po nás nechce jméno, pas dokonce ani peníze) a samozřejmě výlet podnikáme v tom největším pařáku (mami promiň).

Začínáme od konce, takže Shwe zi gone Pagoda, která je vzdálená asi 12 km od Nového Baganu. Než se k ní dostaneme, projedeme snad kolem tisíce stúp různého stáří. Připomínají mi mayské stavby, ale to tu raději nebudu říkat nahlas ;)

U Shwe zi gone se nás ujímá nějaká Barmka, která nám připichuje ručně vyrobeného papírového motýla na oblečení, čímž si nás označkuje a rovnou i zabaví boty, že nám je pohlídá. Ach jo a my jsme si mysleli, že nás jen naviguje do pagody. Pagodu opět procházíme zleva doprava, což je jediný správný směr, který údajně přináší očistu duši. Zase jsme pro místní atrakce, ale zatímco jsem většinou za hvězdu já, nyní je středem pozornosti Viktor, což mu očividně dělá dobře.

Opět nás zatáhne nějaká Barmka do budhistického rituálu. Dáváme k Budhovi věnec kytek, několikrát se ukloníme a pak takovým divným způsobem překřížíme prsty. Konečně jsem ty rituály pochopila. Není důležité jakým způsobem vzdáte holt, ale hlavně, že pak za to místňáky náležitě finančně odměnítě. Když se vracíme, již na nás čeká Barmka, co si nás původně označkovala. Vypadá, že mi nechce vrátit boty, ale rychle si je beru a mažu co nejdál od ní.

Projíždíme další pagody, které se od sebe liší stářím, velikostí, velkolepostí, ale i množstvím turistů. Zvenku jsou opravdu nádherné, ale zevnitř jsou všechny "stejné". Vždy jde jen o to vyrejžovat z turistů co nejvíce peněz. Přiznávám, že už je těch pagod na nás trochu moc. 

Když dorazíme na hotel, zjišťuji, že se ten moped na zdejších nezpevněných silnicích, dost podepsal na mých zádech.

Druhý den sotva vstanu z postele, což je signál, že bych ta záda měla jít rozhejbat. Jdeme tedy k nejbližší pagodě Lawkananda, ze které je nádherný výhled na místní řeku. Chvíli jsme se posadili i na dřevěné lávce u zdejšího jezírka a pozorovali, jak místní kupují barevné křupky,  aby je následně házeli rybám. Hladina byla křupek plná, takže se dost divím, že se tam ještě nějaká ryba hýbe. Cestou zpět procházíme kolem místní školy, kde děti nahlas předčítají, co je napsáno na tabuli. Chodit do školy je tu běžné. Barma je dokonce velmi specifická vysokou mírou gramotnosti, čímž se výrazně liší od většiny asijských zemí.

Odpoledne se vydáváme na výlet na Mount Popa, což je vulkanická vyvřelina do výšky 1518 m. A na této vyvřelině je, světe div se, Pagoda. Jedná se důležité poutní místo, které místní každoročně navštěvují, protože zde sídlí nejvyšší Nati. Na Mount Popa se dá z Baganu dostat hlavně 3 způsoby: soukromé taxi za 45 000 kyatů, dopolední sdílené taxi za 8 000 na osobu nebo odpolední sdílené za 11 000 na osobu. Vybíráme odpolední, protože nejen že chceme vidět západ slunce, ale hlavně, když se ptáte v půl desáté, těžko stihnete dopolední s odjezdem v devět.

Ve tři hodiny pro nás přijíždí mini van. Asi 15 min jedeme sami, když se k nám přidávají další 4 Angličané, kteří přestupují z jiného auta. Řidič jede jako blázen, díra, nedíra, retardér, neretardér a já vím, že mě budou za tohle má záda vážně nenávidět. Asi v půlce cesty narazíme na dvě cizinky, kterým se rozbil elektrický moped a kolem nichž stojí pět aut a pět chlapů, kteří řeší, co dělat. Člověk by řekl, že počet rádců na řešení problému je dostačující, ale očividně ne, protože i náš řidič zastavuje a jde jim pomoci. Asi 15 minut patové a matové přemýšlejí, až dospějí k závěru, že hodí moped na korbu a holky odvezou. Heuréka.

Do Mount Popa přijíždíme po 90 minutách. Kupodivu je místo docela bez turistů, o to více je zde ale místních. Nahoru nás čeká 777 schodů, s různou příkrostí. V začátku mám pocit, že procházím holešovickou tržnicí, s jediným rozdílem, že je to po schodech. Jsem místem dost zklamaná, protože se z něj totálně vytratil jakýkoliv náboženský duch a pocit jedinečnosti, který si toto místo určitě zaslouží. Opět je Mount Popa něco nádherného, co bylo zcela zničeno.

Nejlepší na celém místě tak byly drzé opičky Makakové, které byly na každém kroku, stejně jako jejich trus, kterému jsme se bosky snažili vyhnout. Cestou na vrchol narážíme na spoustu místních, kteří s hadrem v ruce čistí schody a za to očekávají, že jim někdo zaplatí. Aspoň aktivní způsob žebrání... Podle svých černých nohou usuzuji, že si nezaslouží ani korunu.

Na hotel jsme přijeli v půl osmé, takže výlet byl kolem 4,5 hod. Ten tankodrom mi oddělal záda, takže se moc těším na zítřejší přejezd do Mandalay.

Budoucím návštěvníkům Baganu spíše doporučuji méně profláklé a starší pagody, na jejichž místě se dá meditovat a čerpat úžasná atmosféra.