Barma, Chaungtha aneb Jak sem to málem vzdala

Chaungtha, Barma

Z hotelu se vydáváme taxíkem za 2000 kyatů (44 Kč) na autobus (16 000 kyatů na osobu). Jak jsem již psala, tak VIP busy, které mi Viktor sliboval (3 krát více prostoru, jsou včetně jídla, záchodů a někdy i sprch) zrušili. Takže zatímco Viktor s nimi projel celou Asii, tak směr Chaungtha prostě nejsou. Přicházíme k typickému Student Agency (bez záchodu). Nadšeni jsme tím, že  vyjíždíme místo v 9 už v půl deváté a v autobuse je asi 10 lidí. Už si mneme ruce, jak si Viky přesedne a oba budeme mít celou cestu natažené nohy,  které se ještě

nevzpamatovaly z dlouhého letu (no už nejsme nejmladší). V buse jsme dostali petku s vodou a deku. Nadšeni jsme byli i z klimatizace, která nebyla puštěná na maximum, jak je v Asii nepříjemným zvykem. Venku bylo v noci 29 stupňů, klimatizace jela na 22, což je OK. Já, která jsem non stop zmrzlá, jsem většinu cesty jela jen v krátkém tričku.

No ale teď k té cestě. Naše nadšení brzo skončilo, protože autobus stavěl v Yangonu ještě 5krát. Na konci byl totálně narvaný, za námi mimino, přes uličku totálně opilá slečna. Až jsme si dělali srandu, kdo z těch dvou nás dřív pozvrací. Autobus zastavil asi po 90 min.jízdy, aby natankoval. Další zastávka byla po 3 hodinách. Tentokrát již dlouhá,  na půl hodiny. Celou cestu jsem měla děsné křeče v nohách, takže pauza přišla vhod. Všichni jsme šli na záchod, který byl jak z hororu. Strop totálně posetý velkými pavučinami a všude špína. Asi jsem musela vypadat příšerně, protože obsluha záchodu mi jako jediné odtočila toaleťák. Detaily vás ušetřím, ale chci moc poděkovat tomu, kdo vymyslel vlhčený toaletní papír. 

Celou cestu jsem se snažila rozproudit krev v nohách a ignorovat skákání autobusu. Viky podle GPS zjistil, že ještě 40 km, což jsme odhadli tak na hodinu jízdy. Jenže za chvíli se cesta změnila v něco podle mě úplně nepojízdného. Místo betonu byl všude kámen a každou chvíli zatáčka. To, že je to vážné jsme pochopili ve chvíli, kdy lidi kolem nás začali zvracet (kupodivu ne mimino ani opilá slečna). Viktor mi taky zezelenal, jen já myslela pouze na hroznou bolest v nohách. GPS hlásí 4,5 km do cíle (za sebou máme 6,5 hod cesty), to už snad zvládneme, počítala jsem každý kilometr a každou minutu. Začínalo mi být taky zle. Když v tom autobus zastaví, pán něco zahlásí barmsky a všichni vystupují. Vůbec nevíme, co se děje. Anglicky neřekne nic. Jsou 3 hodiny ráno, ocitáme se v totální tmě, v neznámém prostředí, slyšíme divné zvuky, neustálé chrastění a vytí divokých psů. Sem tam někdo zasvítí mobilem, ale vesměs jdeme poslepu. V hlavě mám jen myšlenky na jedovaté hady, na pokousání nějakým zvířetem, malárii, ...

Vůbec nevíme, co se děje. Na zádech máme těžké bágly, které jsme před cestou nacpali lahvemi s vodou. Najednou procházíme staveništěm, které vůbec nebylo osvětlené a na kterém asi pět dělníků sypalo za malého světla cement. Procházíme stavbou, jdeme přes most a já už to opravdu, ale opravdu nezvládám. Důvodem toho všeho, co se mi teď děje, je z 90 % Viktor a z 10 % oprava zdejšího mostu. Na Viktora teď naštvaná být nemohu, protože většinu toho tahá on a je úplně bílej. Přesouvám proto svůj vztek na Barmu a neschopnou autobusovou společnost, která nám o tomto problému neřekla nic...

Setrvačnost je to jediné, co mě nutí jít. Přicházíme k místu, kde je autobus a já se zaraduji. Bohužel následně zjišťujeme, že ten není pro nás. Začíná typický asijský chaos. Nikdo nic neví,  občas přijede dodávka, někoho naloží, vedle nás úplně prázdný autobus, ve kterém již čeká řidič, jehož cestující ještě nepřijeli. Ramena bolí a najednou nám jedna spolucestující povídá, že máme jít do právě přijíždějícího autobusu. Jak já byla šťastná. Jenže to ten správný bus nebyl... 45 min jsme čekali na ten správný autobus, abychom jeli 10 minut! Naštěstí autobus rozvážel na hotely a naštěstí Viktor věděl z blogů jméno jednoho hotelu, kam by rád, protože rezervaci jsme samozřejmě neměli. Kolem čtvrté ráno jsem dorazili na recepci, kde opět následoval další chaos. Způsobený i tím, že recepčního jsme našli na zemi totálně tuhého a sekuryťák měl co dělat, aby ho vzbudil. V Barmě nemají ve zvyku moc pít alkohol, například na hotelu prodávají pouze pivo, takže z toho, že byl opilý ho nepodezírám, přesto, že tak vypadal. Každopádně domluva byla těžká. Poté nám hodili bágly na korbu auta, Viktor a další dvě starší turistky si na ni vlezli taky, jen já jsem seděla uvnitř, protože jsem asi vypadala, že to jinak nezvládnu. Pak nás odvezli k chatkám, ke kterým jsme šli tropickou zahradou, sice s  baterkou, ale vesměs po tmě.

Zabouchli jsme dveře a já oznamuji Viktorovi, že se nenechám zabít a že se přesouváme z Barmy do Thajska na nějaký luxusní ostrov, ze kterého se 3 týdny ani nehnu. Jelikož mě Viktor zná, tak ví, že bych byla první, co by brblala, že se nudí a také ví, že když jsem totálně vyšťavená, nemá cenu mě dráždit, takže  mi slíbil skoro okamžitý přesun do Thajska. Jak já usínala šťastná, že už budu jen v klidu ležet na pláži a relaxovat. Ráno jsem se probudila, dospěla k závěru, že  jsme měli super zážitek, který nemusí být pozitivní,  hlavně že je intenzivní a začala jsem nenápadně vyzvídat, kam pojedeme v Barmě příště....

Hotel Hill Garden v Chaungtha bereme jako útočiště na 3 dny a na nabrání energie. Jídlo je tu naprosto excelentní, barmská kuchyně, která je mixem kuchyně indické,  čínské a thajské, mě hrozně baví. Je postavená na zelenině, maso se používá minimálně a hlavně omáčky k jídlům jsou luxusní. A dělají tu úžasné fresh džusy. Chci ananasový, tak vezmou čerstvý ananas a celý ho rozmixují. Mňam.

Na pláž se dostáváme přes prašnou cestu, takže když zrovna jede náklaďák, vykašlávám ještě hodinu poté písek z plic  (no, trochu dramatizuji). Prošli jsme pláž téměř celou a u hotelu je nejlepší a hlavně nejčistší. 

Každou chvíli projedou po pláži místňáci na motorce a jsou z nás úplně paf. Jako ze všech bílých turistů. Místy je docela nepříjemné, jak si nás pořád fotí. Válíme se na dece a oni přijedou na motorce až k nám a dělají fotku. (Tady je to totiž samý smartphone. Vtipné jsou v Barmě ty kontrasty na ulici. Chatrč, chatrč, slum, luxusní Apple store, slum, chatrč, slum) Fotí si nás, když jdeme do moře,  prostě pořád. Největší cenu pro ně mají selfie s námi. Neustále na nás všichni mávají a usmívají se. To se ani nedá popsat, jak je to hustý...

Moře je nádherně teplé, se středními vlnami. Každou chvíli vidíme nějakého volně pobíhajícího psa, což moc příjemné není, ale k Asii to prostě patří.

Jo a dnes jsme dostali, od toho z recepce, kterej je buď permanentně v limbu, nebo je  prostě takhle hustej přirozeně, echo, že se tu ubytoval další český pár. Tvářil se při tom velmi pobaveně a významně, tak jsme mu patřičně dali najevo, jak jsme z té informace nadšeni s ním. Každopádně  dobré vědět, to abych si teď dávala pozor, co kde říkám. Za chvíli to bude v Barmě jak v Chorvatsku:))))))

V Chaungtha musíme nakonec zůstat o den déle, protože autobus je na zítra totálně vyprodaný. Nabízenou možnost jet přes Pathein jsme odmítli, protože by to bylo příliš komplikované, s nejistým výsledkem. A to jsme vůbec rádi, že jsme sehnali odjezd na pozítří, protože napřed autobus byl, pak nebyl, pak zas byl. Prostě tu mají ve všem guláš.

Jo a ještěrky, vždyť já jsem úplně zapomněla na ještěrky... Mají tu všude geniální ještěrky, které srandovně mlaskají. Nikdy jsem se s tím nesetkala a Viky také ne. Ani mi nevadí, že mi lezou po pokoji, mě to jejich mlaskání normálně uklidňuje. Ty jo, a já na ně málem zapomněla...