Barma, Mandalay. Už bychom s tou karmou měli něco dělat

Ve 12 hod. nám jede minibus z Baganu do Mandalay. Na recepci ale musíme být již v 11 hod., protože nás v tu dobu vyzvedává dodávka. Házíme sebe i krosny na korbu a šílenou rychlostí přejíždíme místní hrbolaté, prachové cesty k dalšímu hotelu pro další cestující. Je to zajímavé, protože jsem si původně myslela, že po návštěvě Barmy první, co navštívím, bude infekční oddělení a zatím to vypadá na ortopeda :) 

Další hotel je již docela luxusní, tak trochu lituji Kanaďáky zvyklé na luxus, jak se musejí soukat na korbu. Jen jejich velikánské kufry snižují náš životní prostor o 50 %. Po půl hodině přijíždíme k mini busu, který vypadá hůř, než jsem si myslela. Já vůbec nechápu, jak mě po tom všem, co jsem s dopravou v Barmě zažila, mohlo napadnout, že minibus bude mít nějakou úroveň. Do prostoru na zavazadla se vejdou sotva naše dvě krosny, a tak se zděšením pozoruji, jak mi dělají z krosny placičku. Zavazadla, co se nevejdou do kufru, nacpou dovnitř, takže se mačkáme ještě dřív, než jsme vyjeli. Ale asi jsem už nějaká vadná nebo otupělá, protože mě to šílené cestování začíná bavit :) O to víc mě baví, když vidím ty zděšené výrazy spolucestujících, kteří očividně podobný zážitek mají poprvé. Jo až budou v něčem podobném sedět počtvrté, již je nic nepřekvapí. Původně jsem si myslela, že je minibus pouze pro turisty, ale opět nabíráme každého, kdo chce jet, i třeba jen pár km. A opět přicházejí k užitku prostřední sedačky a místa na stojáka. Po 30 min jízdy se nám rozbíjí klimatizace, no vida, to tu ještě nebylo. Řidič hledá usilovně x minut náhradní řemen, pak vyhazuje všechna zavazadla ven a nějak se to pokouší spravit. Oprava se povede pouze částečně. Klimatizace jde, ale  fouká z ní pouze teplý vzduch. Následující hodina jízdy byla příšerná, protože se v tom busu vůbec nedalo dýchat. Poté měníme minibus, ale že bychom si nějak polepšili říct nemohu. Na jedné z mnoha zastávek nabíráme Barmku s pěti dětmi, včetně malé asi 2leté holčičky, která celou cestu Viktora, okukuje, kope a opatlává. Cesta jako vždy hrbolatá, skákací, žádné překvapení. Záchody opět šílené, ale pozor! Nejsem jediná,  kterou děsily. Jak já viděla ráda, že všechny turistky z busu mají trpitelský výraz a patřičnou zásobu hygienických ubrousků a desinfekci na ruce. Jupí, nejsem divná, jsem úplně normální.

Do Mandalay přijíždíme po 5,5 hod. skákací jízdy. Super bylo, že nás bus rozvážel na hotely po celé Mandalay. Opět jsme využili GPS, jinak bychom tam možná kroužili dodnes. Již podruhé se nám stalo, že pokoj objednaný přes Agodu neměli, ale tentokrát jsme na tom vydělali, protože jsme dostali ten nejlepší, i s župánkem a krásným výhledem.

Mandalay je rozhodně čistší město než Yangon, ale je šíleně hlučné. To věčné troubení aut mě dovádí k šílenství. Více o život je tu také přecházení silnic, protože tu nejsou žádné přechody pro chodce a silnice jsou docela frekventované. Takže prolítávat dvouproudovky v tom největším provozu je o život. Viktor mě ale uklidňuje, že tu celý život šetří na motorku nebo auto a že si ho rozhodně o mě nebudou chtít pomačkat ;)

Horší je vedro, které je i večer k nesnesení. Teploty šplhají na 40 stupňů ve stínu, čímž klesá naše výkonnost na bod mrazu. Přesto zvládáme poznat ty největší mandalayské památky. Hlavní komplikací tak není vedro, nýbrž taxíky, které tu téměř nevidíme. Když už nějaký jede, je plný nebo když někde nějaký stojí, nechce nás vzít, a to ještě dřív než se zeptáme na cenu. Taxikáři jsou v Barmě fakt na zabití. Jediné, kde to ještě trochu fungovalo byl Yangon, ale od té doby děs. Prostě poptávka převýšila nabídku, ale takovým způsobem, že tu snad taxikáři stačí, když si 2 krát za den projede město.

První naší zastávkou je pagoda Mahamyatmuni, a to i přesto, že jsem říkala, že už žádnou pagodu nechci ani vidět. Taxi nacházíme po 30 min. chůze za 4000 kyatů. Areál pagody je moc hezký a nikdo po nás nechce žádné peníze. Uf. Je zde takové muzeum budhismu, takže se dovídáme informace o tomto náboženství v různých zemích. Ve vedlejších uličkách jsou desítky dílen kde se vytesávají z mramoru sošky Budhy. Nejvíce mě zaujme ladění zvonů do chrámů, které se naklepávají kladivem a tím se vylaďují. Vzpomenu si, jak nedokážu naladit kytaru ani s elektronickou ladičkou a ladiče bezmezněobdivuji.

Uličkami procházíme ke krásnému jezeru, docela zpestření v tom městském chaosu. Abychom chytli taxi, musíme se vrátit na místo, kde nás ten první vyhodil, protože to byla naše jediná naděje někoho sehnat, ale i tak jsme chodili od jednoho stojícího k druhému a nikomu se jet nechtělo. To jsou fakt nemakačenka, to je hrozný.

Odpoledne vzdáváme shánění taxíka a vydáváme se kolem Mandalayského paláce k Mandalay Hill (cca 5 km). Hlavním cílem je pagoda Kuthodaw, kde se nachází největší kniha na světě, která je naprosto netradiční, protože každá stránka je vytesána do kamene a každá má svoji vlastní malou pagodu. Na konci doslova šplháme na Mandalay Hill, oproti kterému bylo 777 schodů na Mount Popa jen příjemnou procházkou. Z Mandalay Hill je dobrý výhled na západní část města, díky prořezaným stromům. Zpět se vezeme na motorce za 2000 kyatů. 

Druhý den objednáváme taxi na letiště raději přes hotel. Cesta trvá 50 min z centra města. Opouštíme Barmu, která mi (a nerada to přiznávám) bude chybět a přesouváme se do Thajska na ostrovy Ko Chang a Ko Phayam.