Barma, pohádkové jezero Inle Lake

Ráno vstáváme ve 4 hodiny, abychom stihli autobus do Yangonu (16 000 kyatů za oba). Na recepci místo očekávaného pick-upu přijíždějí dvě motorky. "To není moc dobrý nápad", říkám v angličtině úplně zelená. Nakonec jsou motorky docela příjemným zážitkem.

Můj řidič si hodí moji velkou krosnu na řídítka a já hupsnu s druhým batohem za něj. Sice jedu bez helmy a motorka určitě nemá integrál ABS, ale jede se mnou docela pomalu. Jako fakt něco báječného.

Autobus,  který jsme si objednali na recepci má vzhled zánovnější popelnice, takže trochu nechápeme, protože jsme mysleli, že jedeme tím, kterým jsme přijeli. Uklidňovali jsme se, že až zas přejdeme most,  bude tam už čekat bus normální. Nečekal. Oni totiž normálně ten most

za 3 dny zrekonstruovali. Neskutečný. Takovou produktivitu práce jsem viděla naposledy před x lety na Madeiře. Takže jedeme v buse, celé dopoledne a v tom největším odpoledním pařáku bez klimatizace. Lidé tentokrát zvraceli již po prvních 15 minutách (vážně!!!). Vtipné bylo, že jsme neustále nabírali nové a nové lidi, i když lidé stáli až u řidiče. Pořád jsme si s Vikym říkali, že ty už sem nemohou nacpat, ale nacpali. Zajímavé, jak jsou ti Barmánci  skladní :)

Až v tom buse jsme pochopili, co myslela recepční tím, že si nemáme brát prostřední místa, i když nám je její kolega vnucoval. V uličce totiž někteří seděli na plastových dětských židličkách a tomu se říká prostřední místo. Takže si to shrňme,  business třída je, když sedíte na sedačce, ekonomická je, když sedíte v uličce na mini židličce a looser třída je, když stojíte. A přes to nejede vlak. Pokud ten, co seděl na sedačce vystoupí, ten co sedí na mini sedačce nebo nedej Bože stojí, nesmí zaujmout jeho místo. To potom vstane závozník, který ječí na celý autobus, dokud nesjedná nápravu. Při přestávce na záchod snížíme opět o laťku úroveň zdejších toalet. Tentokrát kromě špíny a pavučin sleduji asi půl metrový kokon.

Znáte ty okamžiky, kdy nevíte, zda brečet nebo se smát? Směrem ke smíchu to přetočila cestující z uličky, která si začala o mé opěradlo naklepávat vajíčko na tvrdo, které měla ke svačině. To už bylo na mě moc a celou cestu jsme pak s Vikym prosmáli. To, co se v tom busu dělo, to by ani Troška nevymyslel. Musím říct, že  tento bus jsem již dávala kupodivu v pohodě, za což možná mohly krásné výhledy, ale hlavně vtipný to barmský život.

Z Yangonu se přemisťujeme do Inle Lake letadlem (letiště Heho). 17 hodinovou cestu vlakem, o které jsem na blozích četla, že to byl jeden z nejhorších zážitků v životě mnoha cestovatelů, jsem odmítla (Viktor tomu říká KOMPROMIS :). Let trvá hodinu a je včetně výborného jídla a pití. Cena letenky 114 dolarů s AIR KBZ, včetně 20 kg batohu. Je to takové chechtavé letadlo, kterým se kdysi létalo z Brna do Prahy. V letadle se tlemíme také pořád, protože občas vydává fakt husté zvuky.

Po příletu se na nás vrhne smečka lačných taxikářů, kteří začínají na částce 40 000 kyatů. Máme pocit, že se zbláznili, protože jsme všude četli, že adekvátní cena je 15 000 kyatů. Hádáme se, ale pod 25 000 neustoupí a argumentují, že to je daleko. Je to těžké, když jsou očividně domluvení. Alespoň si vyhádáme hezčího taxíka. Vždy to totiž probíhá tak, že  stojíme před nejhezčím taxíkem a když se dohodneme na ceně, záhadně nám hází bágly do toho nejošklivějšího, rozumějte polorozpadlého. Taxikář s námi následně jede jako želva, aby dal patřičně najevo, jak je to daleko. Před příjezdem do Nyaung Shwe nás místní zkásnou o dalších 12 500 na osobu za vstup do města. Taxikář má následně tu drzost se nás zeptat, zda nás může odvést za 2 dny na letiště a prý za těch 15 000, což fakt neměl dělat, na čež dostal od Viktora výchovnou přednášku o čestném chování ;) Vše zabili na hotelu, kde neměli pokoj, který jsme si objednali přes Agodu a šoupli nás jinam s tím, že  vrátili 11 dolarů, ale měli vrátit podle Agody 22.

Střed Barmy je již o mnoho zajímavější než oblast okolo Yangonu. Vše je více zelené a rozhodně civilizovanější. Nyaung Shwe je město plné turistů, takže tu již nevypadáme jako exoti a nikdo nás tedy nefotí. Nuda :)

Ráno jsme zmeškali snídani a s očividnou nelibostí nám ji personál servíruje půl hodiny po (v Barmě mají snídaně většinou do 9 hod. No kdo to kdy viděl? :))) )

Následně kolem 11 hod se vydáváme do města zamluvit na odpoledne loďku na jezero Inle Lake. Blízko jezera nás chytne místňák a nabídne nám vyjížďku za 20 000 kyatů, cena je adekvátní tomu, co jsme zjišťovali (agentury dokonce nabízejí za 100 USD na osobu!!!) takže ani nesmlouváme. Raději bych jela později, protože se mi nechce být v tom největším pařáku na vodě, ale pán mě přesvědčí, že má slunečník. Slunečník je nakonec deštník, ale no problemo. Když vidím dlouhou, úzkou loďku, trochu se bojím, jak do ní polezu, protože, přiznejme si to, jsem strašné nemehlo. Vstup dobrý, stejně jako následných cca deset (jeden komičtější než druhý). Napřed projíždíme úplně žlutým kanálem, ale pak přijíždíme na nádherné, ale opravdu nádherné a čisté jezero. Když koukám teď zpětně na fotky, tak jsou asi milióntinou toho, jakou krásu jsme viděli. Jezero bylo neskutečné, úplně pohádkové. Slunce se třpytilo o hladinu, čímž podtrhovalo celou scenérii. Ptáci seděli na vodní hladině a kolem rybáři nahazovali sítě. Kolem všeho chaosu, toto jezero jakoby do tohoto světa ani nepatřilo. Neopakovatelný zážitek. Místní v loďkách na nás mávali a všichni se usmívali a byli šťastní. Ty jo, až tady jsem se vážně do Barmy zamilovala.

Kolem obrovského jezera (22 x 11 km) se nachází na kůlech mnoho manufaktur (všechny s obstojnými záchody), domečků a sem tam i nějaká restaurace. 

První zastávka na jezeře je v manufaktuře na stříbro. Dovídáme se vše o ruční výrobě stříbra a koukáme na opravdu titěrnou práci s kovem. Zastávku zakončujeme v shopu, který je podle mě šíleně předražený. Jako následně vše na jezeře. 

Pokračujeme motorovou loďkou na místo, kde tkají látky Padaungové, což je kmen jehož ženy si uměle prodlužují krk přidáváním kovových obručí. Koukáme i na výrobu papírových slunečníků.(krátké video zde) 

Poté si dáváme přestávku na oběd v restauraci, která má romantické boxy přímo nad hladinou. V jídeláku nejsou ceny, což už samo o sobě ukazuje, jak se tu rejžuje na turistech. Trochu podezíráme i našeho průvodce, že nás sem dotáhl schválně, aby měl buď provizi nebo se najedl zadarmo. Od první chvíle totiž mluví o tom, jak má šílený hlad a že se musíme stavit na oběd, i když my celou dobu tvrdíme, že hlad nemáme. Jídlo bylo opravdu dobré a výhled nádherný, takže nakonec nelitujeme. Ceny samozřejmě dvojnásobné než jinde. Jen za plechovku piva chtěli 2 500 kyatů, což je cca 55 Kč!!! V Asii. Neskutečný. Při placení nám ještě hodili "super" kurz dolaru a opět, jako všude tady, měli problém vzít naše na polovinu přeložené bankovky. Když se kouknu jak vypadají ty jejich kyaty, kterých se skoro bojíme dotknout a naše krásné dolary, jen napůl přehnuté nechtějí, nechápu. Nemluvě o tom, že  když nám na dolary vrací zpět, dají nám dolary totálně zmačkané. No, pak je udáme v Thajsku, tam si prý váží peněz :)

Další zastávkou je pagoda Innlay Paung Daw Oo. Boty sundaváme hned v lodičce, takže se docela hustě z ní vystupuje, zvláště když je všude nedobře ohoblovaná zem. U vstupu zaplatíme 500 kyatů za foťák. V porovnání s velkou pagodou v Yangonu je tato trpaslík, ale zase na jezeře, takže plus. Procházíme ji rychle a na chvíli si opět sedáme před jedno modlitební místo. Uprostřed je několik dvou na sobě položených zlatých koulí. K tomuto místu nesmí ženy. Muži, kteří k němu přicházejí, mají v rukách úzké proužky zlata, které na ty koule "přilepují". Napadne mě, zda by Budha chtěl, aby ho takto honosně uctívali, když je kolem tolik chudoby, ale myšlenky na to hned zaženu,  protože nemám právo soudit něco, o čem vím tak strašně málo.

Když jsme se vydávali na projížďku, bylo nám řečeno, že je na 2 hodiny, byla jsem tedy překvapena, že jsme na jezeře již 3 hodiny a po pagodě pokračujeme dál. Ale asi jsme si zase, jako mnohokrát zde, nerozuměli. Tady totiž každý mluví anglicky jen to, co potřebuje a ještě se šíleným přízvukem. Když tedy chcete nějakou informaci navíc, neustále vám něco odpovídají mixem barmštiny a angličtiny a nedává to vůbec hlavu ani patu. Něco jako Češi mající tendence na cizince mluvit česky a děsně se divit, že jim nerozumí. 

Pokračujeme do manufaktury, kde se tkají látky. Úplně úžasné je dostávání vlákna z lotosových stonků, což se dělá na celém světě pouze na tomto konkrétním místě v Barmě (Krátké video zde). Látky z něj jsou úchvatné, o čemž vypovídá i cena, kdy za jeden malý šátek chtějí 50 dolarů. Například ve Vietnamu lotosové stonky jí, zatímco tady z nich tvoří neskutečnou krásu.

Přesouváme se do výrobny lodí, vše je ze dřeva, včetně vrutů na spojení prken. Koukáme na mnoho místních dřevěných výrobků, včetně otvíráků na láhve,  kdy je na prkénku přimontován šroub, kterým se láhev otevírá. Součástí této manufaktury je i balírna tabáku. Provádí nás asi desetiletá holčička, která je úplně zhulená. Aby nám ukázala, jak jsou ta cigára dobrá, s takovým hustě frajerským výrazem si jedno strčí do pusy a zapálí. Prostě největší dámička.

Poslední zastávkou jsou plovoucí zahrady, kde se na bambusech pěstuje mnoho druhů rostlin. Převážně rajčata. Průvodce na chvíli vypne motor a my si užíváme nádherný klid doprovázený šploucháním vody a zvuky všudypřítomných ptáků. 

Cesta zpět už je rychlá, takže jsem úplně prolitá. Nakonec jsem byla moc ráda, že jsme jeli kolem té 11 hod., protože to prosvícené jezero bylo nejlepší a hlavně téměř bez turistů. Strávili jsme neskutečných 6 hodin, které opravdu stály za to.