 |
| Ko Chang (u Ranongu), Thajsko |
Z Barmy se přesouváme do Thajska k relaxační (haha) části dovolené. Při přistání v Bangkoku konečně chápu, co je to ta teplotní facka, o které všichni mluví. Oproti Barmě je zde šílená vlhkost, takže mám co dělat, abych to udýchala. Hned si bereme taxi, abychom se přesunuli na nádraží Southern, ze kterého nám jede noční bus do Ranongu. Opět se vyhýbáme přepážce na taxíky a jdeme taxi ven smlouvat. Taxikář na nás zkouší 600 báthů + mýto 50 a 70 báthů. Navíc vypadá, že vůbec netuší, kam chceme. Vystupujeme, bereme si zpět bágly a jelikož nemáme čas a nikde žádný další taxík, jdeme přece jen k té přepážce. Cena 300 z taxametru + 50 letištní poplatek + mýto. Úspora 250 báthů, cca 180 Kč.
Na nádraží nemůžeme sehnat thajskou simku s internetem (máme 3 mobily a jeden používáme jako wifi router). Jelikož se hledání s bágly ukazuje po chvíli jako neefektivní, Viktor mě nechává je hlídat a sám, se slovy: "do 15 min jsem zpět", odchází. Zase sama, neznámo kde. (To mi připomíná tu historku, jak neměl v Černé hoře na zaplacení benzínu (nefungoval terminál na kreditky) a DŮRAZNĚ odmítl nechat pas do zástavy, s mojí zástavou ovšem problém neměl. Tenkrát mě tak litovala obsluha benzínky, že mi celou dobu nosili jídlo zdarma.) S tím, že přijde Viktor do 15 min jsem fakt nepočítala, ale že to bude po 90 min, 15 min před odjezdem, to i on překvapil. Koupě simky se protáhla (postup na jeho blogu Barma16.blogspot.cz) a tak jsme rychlostí blesku museli proběhnout celé nádraží. Já vážně nevím, jak to děláme, že vždy chodíme všude pozdě. Málem jsem tak nestihla VIP bus, co mi už 3 týdny slibuje a pořád nic.
 |
| Přístav Ranong |
Cesta byla na začátku v poho, silnice v Thajsku jsou o několik tříd lepší než v Barmě, to samé platí i o thajských záchodech. Při přiblížení k barmským hranicím ale opět zažíváme tankodrom, což v patře autobusu je docela silný zážitek. Ještě teď, když to píšu, se z toho houpu. A to ani nemluvím o tom, že mi někdo (Viktor) tvrdil, že cesta trvá 8 hod a bylo to 9:30! Po 22 hodinách bez spánku (v 5:30) jsme dorazili konečně na nádraží. Původně jsme mysleli, že nás vyhodí rovnou v přístavu, ale byli jsme od něj tak 20 min. jízdy. Na nádraží se tak vyrojilo několik dodávek a začalo smlouvání o ceně. Viktor usmlouvá na 15 báthů za osobu, takže se soukáme na korbu auta (btw.v Thajsku mají hezčí korby než v Barmě), spolu s jedním Němcem. Zase se bojím o svá záda, ale úplně zbytečně, Thajec s námi jede pomalu, krásnou cestou a za zvuku country. S písničkou Veď mě dál cesto má projíždíme Ranongem až k přístavu, kde se najednou cena zvyšuje z 15 na 50 báthů. To by se teda v Barmě nestalo.
Většina turistů jede na Ko Phayam, jejichž rychlá a krásná loď vyjíždí již v 8 hodin. Pouze hrstka cestovatelů s vkusem pro krásu jede na Ko Chang, jejichž rozpadlá loď jede až v 9:30. Tedy o 90 min později než mi někdo (Viktor) sliboval. Chvíli odoláváme v přístavu obchodním praktikám Thajky, snažící se nám vnutit jídlo, ze své nepříliš vábně vypadající kuchyně, až to zabalíme a jdeme projít město.
Cestu zakončujeme u Thajky v přístavu a objednáváme alespoň pití, aby nám na chvíli dala pokoj. Následně Viktor odchází mimo restauraci na záchod a chvíli na to přijíždí dřív náš trajekt a všichni jsou již na palubě. Thajka, které jsme ještě nezaplatili, a peníze má samozřejmě Viktor, mě za ním nechce pustit, abych ho zavolala, a to i když jí chci nechat jako zástavu všechny své věci, včetně mobilu. Viktor přichází naprosto v pohodě v čase odjezdu trajektu, takže rychle platíme a opět si dáme sprint přístavem (jediný důvod, proč jsem ho ještě nezabila je, že bych se bez něj nedokázala vrátit do Čech). Nastupujeme na takovou herko loď, která vypadá, že už je alespoň 100 let po záruce. Všichni se přesouváme na prkna na záď, aby na přídi mohli naložit veškeré zásoby na ostrovy, zejména pivo a velké pytle s ledem. Na lodi potkáváme Čecha Kamila, který se také vrací z Barmy. Kamil je již typický cestovatel, spící i na plážích a i on potvrzuje, že se jede do Thajska finančně zahojit. Barma je prostě strašně drahá země. Po dvou hodinách plížení se k ostrovům přijíždíme na Koh Chang (pozor! V Thajsku jsou 2 ostrovy se stejným názvem, tenhle je u Ranongu v Andamanském moři) a loď postupně vysazuje cestující u jejich hotelů i se zásobami. Naše zastávka (Cashew resort - 500 Kč na noc) je až čtvrtá, ale u nádherné pláže. Žádné molo se nekoná, takže vylézáme po schůdcích z lodi rovnou do vody. Trochu divný pocit, ale po 28 hodinách bez spánku je vám všechno fuk.
Vítá nás majitel "hotelu" s mobilem v ruce, aby nám ukázal, že byl před 2 lety v Praze na Staromáku, což je přibližně stejná doba, kdy jsem tam byla naposledy já. To je asi naposledy, co na resortu vidím nějaký personál se usmívat. V porovnání s Barmou jsou tu všichni na ostrově úplní mrzouti.
Přicházíme do typické plážové chatky, 5 metrů od moře. No bomba. Postel shledávám jako naprosto šílenou, povlečení se pralo tak na začátku období dešťů a polštář je úplně černý. Jako pozitivum vidím to, že konečně využijeme hygienickou vložku do spacáku a netaháme se s ní zbytečně. Následující 4 noci jsem tak zabalená od hlavy až k patě. Nejen jako ochrana před špínou, ale i před všemožnou havětí. Když totiž jdeme do naší koupelny, na stropě je ohromný pavouk. Zamrzám, a já která se v ČR bojím i centimetrového pavoučka, neječím, nehysterčím a ani se neklepu. Tyto stavy si totiž šetřím až na večer, když zjišťuji, že nám jde elektřina jen od cca 18:00 do cca 22:45 a celou noc jsem uvězněná s pavoukem v naprosté tmě. Na klidu mi nepřidává ani Viktor (můj osobní zabíječ pavouků), který se ho normálně, zcela nečekaně, také bojí. Na večeři se už Viktor nevydrží na ten můj výraz před smrtí koukat a jde za majitelem s tím, že máme v koupelně velkého pavouka. Ten místo mé záchrany se začne smát, řekne nahlas spider a řekne nám, ať ho necháme bejt, že v Thajsku nejsou nebezpeční ani jedovatí pavouci. No vida, teď by se třeba dal picnout, ale Viktor na to nemá nervy.
Večer utěsním všude moskytiéru, zachumlám se do svého spacáčku, dám doprostřed postele 2 čelovky, baterku a mobil a dlouze se pomodlím. Ráno posílám Viktora na výzvědy, jinými slovy ho obětovávám. Vrací se s překvapivou zprávou, že pavouk zmizel. Což nás úplně neuklidnilo, protože ho teď nemáme pod kontrolou, ale pak si říkám, že kdo by chtěl sdílet chatku s takovou hysterkou, a že šel raději o chatku dál.
K našemu překvapení vystřídal tarantuli asi 20 cm gekon. Mimochodem, Thajci věří, že když na vás spadne, znamená to štěstí. Ne, že bych se ho bála, ale naštěstí pro štěstí na mě nespadl. V noci se probouzím kolem 4 hod, chce se mi strašně na záchod, ale odmítám vylézt z pod moskytiéry. Zabavuji se tím, že ležím v posteli a oknem koukám na hladinu moře a jsem odhodlána vidět poprvé v životě východ slunce nad mořem. Připravuji se, jak vzbudím Vikyho a uvidíme tu krásu spolu. No nebudu napínat, hodinu a půl mi trvalo, než mi došlo, že máme okna na západ :)))
Slibované lenošení se samozřejmě nekoná, a tak podnikáme výlet (opět v tom největším pařáku a pouze s 200 ml vody) k místnímu sladkému jezeru. Mělo to být kolem 2 km od hotelu, ale nějak jsme se ztratili. Každopádně z Cashew resortu při pohledu na moře asi 300 m doleva, a tam je nad pláži, cca 3 metry od ní betonová cesta. Nechápu, jak jsme ji mohli minout. Udělali jsme si tak krásný neplánovaný výlet kolem ostrova. Uznávám, že s vodou by se nám šlo lépe nebo alespoň s penězi, protože jsme cestou narazili na mnoho místních restaurací.
Poprvé vidím kaučukovníky, kdy na každém stromu je hrneček, do kterého vytéká kaučuk. Narazíme také na kešu, durian a mnoho dalších ovocných stromů. K jezeru nás doprovází místní pes, který si v něm následně dává osvěžující koupel. Jezero je docela malé, ale s úplně průzračnou vodou. Cestou zpět zjišťujeme, jak moc blízko hotelu jsme a hlavně narážíme na malý obchod a úžasnou restauraci. Uff. V našem resortu vaří úplně příšerně a už jsem si skoro myslela, že se thajské jídlo nedá jíst. Po večeři potkáváme Čecha Kamila a jeho kamaráda. Vyjadřují uznání nad tím, že hned má první Asie byla Barma, která, jak jsem pochopila, je jen pro zkušenější cestovatele.
Doporučují nám lehký výlet (1,5km) do vesnice mořských cikánů. Cikáni žijící kočovným životem na moři se v době monzumů usidlují na pevnině v Barmě a v Thajsku, kde dostali od vlády určitou část půdy. Mají vlastní jazyk, kulturu a zajímavé je, že jsou křesťané, a že si o všech bílých myslí, že jsou muslimové. S českými cikány samozřejmě nemají nic společného.
Vydáváme se za cikány v jednu odpoledne, tentokrát s penězi a 1,5 l vody. Kvůli 1,5 km (doprava od resortu, na konci u restaurace písčitou cestou do kopce a u šipky Ratana doleva) jsme neřešili obuv a já měla jen pantofle na pláž. Procházíme betonovou cestičkou místní džunglí, dost kopcovitým terénem. 1,5 km to samozřejmě nebylo, už po hodině chůze v tom pařáku jsem toho měla plné kecky, stejně jako mé nohy, které zažívaly v pantoflích plných písku nevyžádaný peeling. Nejhorší bylo, že jsme nevěděli, zda jdeme správně, zvláště, když se po 2 hodinách chůze beton změnil na hlínu a porost houstl. V tom slyšíme pískání. Ve stromech měl totiž chatku jeden ze známých Čechů. Chvíli u něj posedíme a říkáme mu, že to asi 1,5 km není. "No není, 1,5 km je to tak odteď.", povídá s naprostým klidem. Kdybych měla sílu, tak na něj skočím.
Následně nás navádí na cestu, když v tom mi něco spadne na hlavu. Byl to kešu ořech, přezdívaný kešu jablko (protože má tvar i velikost jablka), rostoucí na Ledvinovníku západním. Au má hlava. Tak teď už jsem oficiálně praštěná. Viktor mě pak celý den hlídá, ale ne proto, kdybych měla otřes mozku, ale proto, kdybych náhodou po tom pádu objevila nějaký fyzikální zákon, abych ho zase nezapomněla.
Čech nás vede pěšinkou hustou džunglí, až nás dovede před kopec, jehož vrchol nelze přes porost vidět, kde nás opouští. 10 minut jsme se tím porostem sápali na vrchol, ve vysoké trávě, za všemožného šustění a divných zvuků (víte, že v Thajsku žije cca 300 druhů jedovatých hadů?). Před sebou jsme měli kromě zdolání kopce, jehož vrchol byl v nedohlednu, ještě chůzi po hřebenu a sestup do vesnice. Cesta zpět by tak byla za tmy.
Už jsme to vážně nezvládali, a tak jsme tento "lehký" výlet vzdali. Najednou se vynořují dva z hledaných cikánů, kteří nám naznačují, že je cesta ještě dlouhá a špatným terénem, čímž potvrzují naše rozhodnutí výlet vzdát. Navíc kroutí hlavou, s mačetou v ruce, kam to vůbec lezeme. Prostě blbí běloši ;)
Škoda. Měli jsme vyjít dopoledne a bylo by to o něčem jiném.
Zítra nás čeká přesun na další thajský ostrov Ko Phayam.
Komentáře
Okomentovat