Ko Phayam je ostrov asi 30 minut od Ko Changu a patří k nejkrásnějším thajským ostrovům, zejména pro své úchvatné bílé pláže. Vydat se na něj je tedy pro nás samozřejmost.
Z Ko Changu si domlouváme rychločlun na 11:30 hod za 350 báthů + 100 za taxi (vše za osobu). Čas se chvíli před odjezdem mění na 13:30, prý se loď rozbila, ale spíše podezříváme flegmatického majitele, že na nás zapomněl, protože jsme odvoz objednali 4dny dopředu
(taktická chyba). Naše taxi za 200 báthů není samozřejmě dodávka, se kterou jsem počítala, ale motorka. Moje vypadá nově, ale když vidím tu Vikyho, je mi ho úplně líto. Opět sedám za řidiče s batohem na zádech a mou krosnou před ním. Asi pět min se snažíme dostat na normální cestu, tedy skrz pláž a tropický porost. Já si cestu užívám, jen nechápu, proč v zrcátku nevidím druhou motorku. Jedeme docela rychle, což nevadí, protože úzká cesta skrz ostrov je v dobrém stavu. Jediné, co nepochopím je, že tu nemají elektřinu, ale mají všude ratardéry. Přístav, pokud se dá ta cesta k moři tak nazývat, je vzdálený asi 15 min jízdy. Dalších 10 minut čekám na Viktora, jehož šílená motorka měla problém vůbec vyjet z pláže.
V přístavu čekáme jako jediní na loď, která nakonec měla 40 min zpoždění. Lezeme do ní po přídi, s docela velkou mezerou mezi schody a lodí, takže jsem měla co dělat, abych se do ní dostala. Ale když jsem to zvládla já, dá to každý. Podobný akrobatický výlez mě čeká i v Ko Phayam.
Ko Phayam je na první pohled úplně nádherný. A to moře a pláže, no bomba. Fascinuje mě zdejší přístav i okolní krajina. Bohužel je již proti Ko Changu více civilizovaný, což znamená i sem tam nějaký bordel, který teda na Ko Changu rozhodně nebyl.
Na resort se dostáváme opět na motorce (mým řidičem je tentokrát drobná žena, která má trochu problém s řazením), za příjemných 70 báthů na osobu. Překvapující cena vzhledem k tomu, že jsme se zapomněli předem na ní domluvit, jak byl kolem zmatek. Došlo mi to až na motorce a úplně jsem se děsila, jak nás natáhnou. A ono nic.
Ubytováni jsme v resortu JJ Beach resort na pláži Aow Yai. Malý resort má 24hod elektřinu, přes den na solární energii, v noci na generátor. O teplé vodě si jako vždy mohu nechat jen zdát. Myslela jsem, že kupujeme ubytování přímo na pláži, ale nakonec jsme od ní tak 100 m, což je samozřejmě v poho, ale místo na moře koukám na zeď druhé chatky a v porovnání s předchozím nádherným výhledem za nižší cenu v Ko Changu, nic moc. Majitelka a všichni tady jsou moc milí a pořád se na nás usmívají, což je zas přidaná hodnota oproti předchozímu ubytování, navíc jídlo luxusní (miluji dezert z banánů a sladkého kokosového mléka; jak se podává jídlo v Thajsku můžete vidět zde) a chatka o dvě třídy hezčí. Samozřejmě s tropickou polootevřenou koupelnou, takže se hned první den seznamuji s další místní tarantulí, která opět po první noci se mnou dospívá k názoru, že žít se mnou nemá zapotřebí. Zase ji o dva dny později vystřídává gekon, ale tentokrát v maxi provedení. Voda ve sprše nám teče malými otvory v hliněné trubce, která je přivázána na stropě. Během 4 dnů z těch děr dvakrát vyrostla nějaká bílá houba :))) Co ale musím místu vytknout, jsou mini medúzy, žahající při každém koupání v moři a šílený řev cikád, takovou intenzitu jsem v životě neslyšela. Pokud bych si měla vybrat mezi Ko Chang a Ko Phayam, rozhodně vyhraje Ko Chang na celé čáře, včetně průzračnosti moře.
Praní Thajsko: Využíváme služeb hotelové prádelny, za 70 báthů za kilo (cca 50 Kč). Ve vesnici se dá sehnat levnější za 50 báthů kilo. Zde je hlavní rozdíl oproti Barmě, kde se cena počítala za kus. Dáváme prádlo ráno a večer zjišťujeme, že se ještě nepralo. Druhý den večer pořád není, ale když se jdu ptát na recepci, řeknou mi, že ho máme na pokoji. Prolézáme celou chatku a nic, najednou ho nacházíme na balkoně, vyházené na zemi. Jdu opět na recepci, ale místo nějaké omluvy a snahy o řešení, se mnou posílají uklízečku, která každý kus po jednom sebere, s výrazem, že se brzo zhroutí, dá ho do tašky a tu mi podá, zda OK. Tak sebrat si to taky umím sama ... Následně zjišťuji, že mi úplně zničili oblíbenou saténovou noční košili. Ale to už teda rozhodně s nikým neřeším. Od té doby se na nás uklízečka ani nepodívá .... Aneb Jak jsme se dostali nevlastní vinou na černou listinu :)
Menší vesnička je asi pět min chůze od resortu. Je v ní mnoho místních restaurací, ale oproti hotelovým cenám nevidíme výrazný rozdíl. Úspora na jídle je tak 20 Kč. Pořád hledám tu levnou Asii, co mi Viktor sliboval. Ostrov procházíme, resp. se v tom vedru ploužíme (Viktor byl v Thajsku vloni touto dobou, a takové pařáky tu prý nebyly), tak nějak bez cíle. Jinými slovy, zcela neefektivně. Při jedné z cest narazíme na místní džungli, kde je směrovka na Bhupalay, s nápisem, že nikdy nezapomeneme, a tak se cestou vydáváme. Nakonec zjišťujeme, že se nejedná o žádný přírodní úkaz, ale o resort se zakázaným vstupem, který nevidíme ani z dálky. Ale zase jsme si udělali krásný výlet. Následně se jde Viktor podívat k jedné z cest, u které je nějaký nápis, aby zjistil, zda nejdeme špatně. Já v tu chvíli vidím, jak asi 5m od něj leze velikánský černý had se vztyčenou hlavou, který se snaží dostat od Viktora, ale šine si to směr ke mně. Úplně mě vykolejilo, jak se pohyboval rychle, fakt hustej pocit. Ztuhnu, zavolám na Vikyho, který hada sice neviděl, ale slyšel. Viktor se vrací a rozhodne, že se vydáme zpět. Úplně mi nepřijde logické, jít tím sektorem, kde se pohybuje had, ale poslechnu. No jak já šla rychle, to jste v životě neviděli. Viktora jsem musela popohánět, protože se strašně ploužil. Nakonec cedule mluvila pravdu, na Bhupalay nikdy nezapomenu.
Jo, a ještě nezapomenu na další věc, a to na mou větu, kterou jsem pronesla zcela rozhicovaná po našem hadím výletu, kdy jsme jako první vlezli do obchodu a vzali ledový čaj přímo z lednice: "myslím, že není dobrý nápad chlemcat tu ledovou vodu." a pak na Vikyho: "Ále, to se s tím pitím ledového moc dramatizuje". Takže zatímco Viktor je zcela zdráv, tak já druhý den poté usínám s horečkou 38 a následně se probouzím s nateklým krkem, neschopná polknout. Viktor na své teorii, že ledová voda na rozhicované tělo nic nedělá, trvá.
V noci mi v mé horečce nepomáhá ani to, že je úplněk, a tak se ve vedlejším hotelu pořádá šílená duc duc úplňková diskotéka do tří hodin ráno. Druhý den je mi tak špatně, že kontaktuji e-mailem svoji pojišťovnu Slavia. Jsem úplně v šoku, že hned do pěti minut mám na mailu odpověď. Řešíme, zda se zvládnu dostat ještě ten den do nemocnice (na Ko Phayam je jen jedna), ale znamenalo by to, sednout na motorku a dostat se na druhou stranu ostrova a to prostě nezvládnu. Vybírám tedy možnost navštívit doktora zítra, protože to se stejně musím dostat motorkou a člunem do Ranongu, kde je již nemocnic víc. Původně jsem doufala, že mi doktora na hotel pošlou, jako kdysi, když jsem byla malá, ve Španělsku, ale to nešlo. Také zjišťuji, že pojištění nevyužité dovolené se na mě nevztahuje, protože neplatí, když nemocná ležím v pokoji, ale pouze v nemocnici. Zaplatí mi tedy ošetření, léky a spojí se s nemocnicí, abych nemusela nic na místě platit. Jo a proplatí mi jednu jízdu do nemocnice, ale musím mít účtenku. Už vidím, jak mi řidič dodávky dává paragon. Získávám také SMS číslo s unikátním kódem, kdybych nebyla na netu, abych nemusela platit za volání do ČR a jen poslala sms. Pořád doufám, že mi bude dobře a zvládnu to v Ranongu bez doktora. 3 roky jsem byla bez antibiotik a ráda bych, aby to tak zůstalo.
PS: už mám za sebou ošetření v Ranongu v nemocnici. Počkejte si na další blog.
Komentáře
Okomentovat