Thajsko, Ranong, nejvtipnější zážitek nemocnice v Thajsku

Celou noc snižuji teplotu, abych se byla vůbec schopna dostat z Koh Phayam do Ranongu. Ráno vypadám úplně nejhůř za celou dobu nemoci, ale teplotu naštěstí nemám. To mě trochu uklidňuje, když sedám na taxi motorku a jedu do přístavu, kde na nás čeká rychlo člun za 350 báthů. Cestu si opět užívám, ale pouze do chvíle, kdy motorka v plné rychlosti najede do nějaké díry a úplně z ní vyskočí. Mými zády projede šílená bolest a úplně mi to vyrazí dech. Zmohu se na tiché AU, ale to můj řidič v rychlosti neslyší. V přístavu se mě Viktor ptá, zda  jsem v pohodě a já jen zakroutím hlavou. Následně zjišťuji, že i on měl v tom místě podobný zážitek, jen s tím rozdílem, že mu v těch zádech křuplo. No jo, jízda na motorce Asií není nic dobrého pro věčně u počítače sedící Evropany. A to jsem ještě nevěděla, jaký šok přijde potom. V přístavu na nás čeká na velkých vlnách se houpající člun a posádka si myslí, že jako skočím půl metru, abych na tu houpačku vlezla. Znervózní mě i Viktor, který se ujišťuje u posádky, zda je to skutečně nástupní místo. Bylo. Jak jsme do té houpačky vlezli nevím, ale vím, že na nás zbyla jen přední místa, která, jak jsem pochopila, jsou ta nejhorší, která lze dostat. 40 min jsme ve velké rychlosti proráželi vlny a každá vlna byla jako průjezd po retardéru. Má záda.. Ze všech zážitků, co jsem v Asii měla, byl tento ten nejhorší a raději bych si sáhla na tu tarantuli v pokoji, než jet na něčem takovém znova.

Na hotel nás veze dodávka za 70 báthů za osobu. Hotel Petch Ranong @ Town za 600 KČ na noc je docela hezký a hlavně s teplou vodou. Na zabití je recepční, která neumí ani slovo anglicky, ale hlavně vůbec nepoužívá mozek, takže nechápe, co chceme, i když jí to úplně dáváme před nos. V našem případě účet na taxi, který jí ukazujeme z Bangkoku a že ho chceme i v Ranongu. Větší porod nastává ve chvíli, kdy se jí snažíme říct o taxi do nemocnice. Vždy jsem si myslela, že taxi a hospital jsou dvě slova, která zná celý svět nebo alespoň každá recepční. Zachraňuje nás nějaký host, který anglicky umí. Recepční někam zavolá a za 5 min přijede Tiguan, s řidičem, který neumí anglicky už vůbec nic. Vůbec nevypadá jako taxikář, tak jsme trochu zmateni. Zmatení pokračuje i v nemocnici Ranong Hospital, kde je celou dobu s námi a vše nám ukazuje.

Zajímavé bylo, že čím více jsme se blížili nemocnici, tím mi bylo lépe. Vlastně už na pokoji jsem Viktora přemlouvala, abychom nikam nešli, že už jsem zdravá. Když jsme přišli do nemocnice, ani jsem si ji nestačila v tom fofru, který nastal, prohlédnout. U příjmu jsem vyplnila papír s jménem, datem narození, národností, s adresou v Ranongu, místy, kterými jsem cestovala a mými příznaky. Ptali se nás odkud jsme a když jsme řekli že z Čech, xkrát si to nechali zopakovat a pak se koukli ještě do mého pasu, zda něco takového vážně existuje. Paradoxně právě na velké obrazovce v hale zrovna Lucka Hradecká smazávala z kurtu Eugenii Bouchardovou, tedy jasný důkaz toho, že Česká republika je.

Pak mě otočili a vedli směr tlakoměr. Vůbec jsem nechápala, co to je, protože to byla taková moderní roura, do které jsem položila po loket ruku a která mi, aniž by mi stáhla všechny žíly v těle, jak to dělají české přístroje, změřila tlak. Paní hned zaujatě kývala, jak mám hezký tlak, jen mi ukazovala, že hrozně moc tepu. No abych taky netepala,  když jsem v Thajsku v nemocnici a strkají mi ruku do nějaké neznámé roury. Já než pochopila, že je to na tlak... Než jsem se vzpamatovala, už mě měřili a vážili. Nějakým záhadným způsobem se má výška v Asii zcvrkla o 4 cm.

Sotva jsem slezla z váhy, už u mě stála jiná sestra, která mi měřila obvod pasu a mezitím další, která mi mířila na čelo teploměr. Všichni se při tom tvářili hrozně uznaně a chápavě a já se jen v duchu tlemila, co zas přijde. Všichni mi okamžitě ukazovali všechny hodnoty, což by teda v Čechách vůbec nebylo na škodu zavést. Nemluvě o lidském přístupu, na který se často v ČR zapomíná.

Celá nemocnice se točila snad jen kolem mě. Všechny mé teploty, míry, váhy, hodnoty napsali na papírek, který mi s důvěrou svěřili. Následně mě poslali v rámci haly jinam (vše bylo v jedné velké chodbě),  abych se posadila. Taxikář mě na místo samozřejmě dovedl. Trochu jsem najednou zakašlala, což úplně vylekalo sestru naproti a řekla něco ve stylu: "ježiš, snad už nemá i horečku" a okamžitě mi podala roušku a změřila mi neznámoco nějakým elektronickým přístrojem na prst.

Btw. moc "krásně" se v té roušce v tom vedru dýchalo.

Asi za 3 min mě volala sestra mající stolek v čekárně, že se mnou sepíše další zdravotní informace. Tato sestra byla asi zvolena jako nejlepší English speaker a ostatní sestry ji při jejím obdivuhodném výkonu pozorovaly. Napřed si žádala papírek s hodnotami. Já, která jsem už dávno zapomněla, že nějaký papírek držím (měl tak 5 x 5 cm), otevírám dlaň s malou papírovou kuličkou, kterou se s pocitem hanby snažím uhladit do reprezentativnější podoby. No Viktor ze mě nemohl, stejně jako sestra.

Ta následně, zcela vysmátá (stejně jako všichni kolem - to se fakt nedalo) začala otázkami na můj současný zdravotní stav, hrozně u toho sípala, chrchlala, frkala a já z těch zvuků měla říct, co mi je. Brzo jsem pochopila, že jí udělám radost, když jí něco odkývám. Vždy, když jsem něco odsouhlasila, nadšeně zvolala a hned to pozorně zapsala do mé karty. Najednou přišla zajímavá angličtina, kterou jsem chvíli kvůli přízvuku nedávala, a tak chudák Viktor, ani nevím jak, začal vést se sestrou debatu o mém menstruačním cyklu, za hlasitého chychotání všech kolem. Tak se do toho zamotal, že si chvíli sestra myslela, že jsem těhotná. Nakonec ukončil debatu o mých cyklech s tím, že možná zítra, kdo ví, ... Všechny sestry chápavě přikyvovaly.

Nejzáludnější byly otázky na mé operace, protože pupeční kýlu jsme nenašli ani ve slovníku a Viktor mě zabrdil ve chvíli, kdy jsem jim to chtěla názorně ukázat. Vzdala jsem i informace o lécích, které jsem měla a shodli jsme se na tom, že paracetamol úplně stačí. No jakou měla ta sestra radost, že to slovo zná. Takovou já nemám ani u vánočních dárků. "A s jakými se léčíte nemocemi?", ptá se mě sestra nakonec. Celá rozesmátá, protože celá debata nápadně připomínala hru aktivity, odpovídám: "astma". To si nechává ještě 3x zopakovat, než jí to dojde. "Jóó, Astma", začne nadšeně vykřikovat na celou nemocnici a všechny sestry jednohlasně s ní. Ty vary,  já se z nich fakt počurám.

Pak mi bylo řečeno, že mám čekat v čekárně u dveřích č. 6. Což byly jediné dveře, do kterých nikdo nechodil, a taky jediné dveře, na kterých nebylo jméno doktora. Tak jsme si dělali srandu, že hledají někoho, kdo umí anglicky. Trochu jsem zezelenala, když se u dveřích objevil (že by anglicky hovořící) údržbář. Naštěstí zase odešel.

Zajímavý byl systém, jakým chodili dovnitř pacienti. Všichni seděli před ordinacemi v jedné hale a vždy před každou ordinací byly dvě židle, na které si sestra pokaždé zavolala pacienty, kteří měli přijít na řadu. Což je docela dobré, protože v plné čekárně člověk věděl, že už to jako přijde. V tom za mnou přijde sestra, ať si sednu k ordinaci č. 4. Vida, protekční šestka se nekoná, ale přiznejme si to, pár lidí jsem určitě předběhla. Najednou vstupujeme (bez Viktora ani ránu) do úplně překlimatizované ordinace, kde sedí taková drobná doktorka. Doteď jsem nepochopila, co se předtím v té nemocnici dělo, protože doktorka si nechala vše, co jsem pracně diktovala sestrám, odvyprávět znova. Naštěstí ta už docela anglicky uměla.

Vyšetření bylo také zajímavé. Zatímco předtím na mě sestry používaly všelijaké vymoženosti moderní techniky, nyní vše doktorka zabila tím, když mi posvítila do krku velkou, klasickou baterkou. Uznale pokývala, že je vidět opravdu velká infekce a rukou naznačila, jak moc mám nateklé mandle. Stetoskopem mě opatrně poslechla přes tričko, asi, abych se nerozplynula, jako malá mořská víla, ale plíce byly čisté (o dva dny později by asi zírala, jak může člověk chrčet). Předepsala mi Paralen, minerály a něco na odkašlávání. K mému překvapení ne antibiotika, která by mi doktorka v Čechách předepisovala již ve dveřích. Rovnou mi vypsala žádanku na krev, kdybych měla druhý den stále teplotu, musela bych na vyšetření na dengue, kdy je riziko této nemoci až po třech dnech horečky.

Vylezli jsme ven, dostali papírek na léky, ten jsme vložili do nedalekého automatu, ze kterého nám vyjelo klasické číslo jako na poště a čekali jsme, až se to číslo objeví nad okýnkem,  kde se léky platí. Po zaplacení 73 báthů  (50 Kč), jsme šli k dalšímu okénku, kde nám léky vydali. Žádné krabičky a příbalové informace, ale hezky vysypané tabletky v igelitových pytlících. Jinak jsme nechápali, že po nás nikdo nechce peníze. Prý to je dnes zdarma, ale co vím, tak jim má pojišťovna volala.

Uf, přežila jsem asijskou nemocnici a dokonce úplně nadšená. To byl fakt super zážitek.

Řidič nás veze na hotel a k našemu překvapení nechce žádné peníze. Nechápeme, tak mu alespoň dáváme 100 báthů, za které nám velice poděkuje. Ty jo. Někdo nechce prachy. Viktor ale pak večer přichází s informací, že si řidič řekl hotelu o 200 báthů, a že je hotel bude chtít asi po nás. Ale bylo to takové zmatené. Na druhou stranu, když to bude přes hotel, bude to na fakturu a pak to naúčtuji pojišťovně. Alespoň mi nebude trapné jí účtovat 50 Kč za léky :)

Jeden den ležím a pak machruji, že zvládnu projít město. Bohužel síla, kterou jsem v posteli měla, byla venku ihned pryč. Vůbec nechápu, co se se mnou děje, protože v ČR takovéto nemoci zvládám v pohodě, ale tady moc ne. Navíc se mi začíná chtít i zvracet a v noci dostávám hroznej průduškovej kašel, takže se celou noc dusím. V Ranongu, když nepočítám krátkou večeři, jsem tak byla 2 krát 90 min. Je to ale moc krásné asijské město, téměř bez turistů, kteří ho vynechávají a míří rovnou k ostrovům.

Jsem moc ráda, že jsem v něm mohla alespoň chvíli být. Trochu mě mrzelo, že jsem neviděla vodopády, které jsou poblíž, ale svým způsobem nelituji ani té nemoci, protože i ona přinesla nezapomenutelné zážitky.