Barma Yangon

Shvedagon, Yangon

Do Yangonu přilétáme kolem osmé večer. Po pasovce, která byla čistou formalitou jdeme vybrat peníze do jednoho z mnoha bankomatů, které se na letišti nacházejí. První bankomat nefunguje a tak zjišťujeme, že si každá barmská banka účtuje jiný poplatek za výběr. Náš poplatek byl 5000 kyatů. Vybíráme 300 000, což je přesně  6327 korun. A jsme doslova nabouchaní penězi, protože těch 300 000 nám vyjelo po 5000 bankovkách.  Následně, také na letišti, kupujeme barmskou simku za 4500 kyatů. Simka nám umožní mít net (550 mega) a

8 min volání a nějaké SMS zdarma. Vyhýbáme se klasické přepážce na taxíky a jdeme taxi ven smlouvat. Viky usmlouvá ze 14 000 na 9 000 kyatů. Šikula. Taxík nás veze na hotel, samozřejmě řidič pouze matně tuší kde je a pak se ptá všech kolem. Cesta z letiště jen pro silné povahy. To, že  taxík neměl pásy a pán s námi jezdil jako cvok, bylo to nejmenší. Párkrát jsme málem někoho přejeli, neustále jsme troubili a projížděli jsme docela slušným bordelo-spino-smradem. Celou cestu mám pocit, že je něco špatně,  ale nevyspání mi nedovolí racionálně uvažovat. Až po chvíli si uvědomuji, že řidič sice sedí obráceně na pravo jako v Anglii, ale jezdí po pravé straně silnice jako v ČR. Bývalá britská kolonie tak pochytila jejich "zvyk" pouze napůl a je tak jedinou zemí na světě, kde to takhle mají. Možná proto tak troubí, protože rozhodně bezpečnost je tím docela omezena. A když už jsme u těch nej,  Barma je také jedna ze tří zemí světa, která nepoužívá metrický systém (USA a Nigérie).

Hotel (Myint Myat Guess House),který jsme našli na xtý pokus vypadá z venku hůř než zevnitř. Cena 35 000 kyatů, což je cca 700 Kč je na Asii docela vysoká,  ale v Barmě a zvláště v Yangonu je docela draho a co jsem slyšela, ceny jdou neustále nahoru s rostoucím turistickým ruchem.

Spíme v poho celou noc do sedmé ráno, takže časový posun zatím Ok. Ráno jdu na svoji první asijskou snídani a jsem mile překvapena, jak je dobrá. Po snídani jde Viktor objednat na recepci noční VIP bus, který, jak se dovídáme, už zrušili kvůli tomu, že se jim to na tak krátkou vzdálenost nevyplatilo. Objednáváme tedy klasický a lístky nám na 21:00 přivezou až na hotel.

Sule, Yangon

Následně se vydáváme do města poznat zdejší život a zkouknout slavné pagody. Odubytovat jsme se museli v pravé poledne, takže město procházíme v tom největším pařáku. Asi po půl hodině chůze přicházíme k první pagodě Sule, která je druhá největší v Yangonu. Sundaváme boty a bosky jdeme k pokladně, kde každý platíme 4000 kyatů. Procházíme kolem mnoha sošek Budhy a najednou k nám přichází první Barmánec, který si s námi chce povídat. Když řekneme, že jsme z České republiky, první co řekne je: "Á, Komenský". Trochu nás to překvapilo, protože většinou každý říká Jágr, Nedvěd, Praha nebo Havel (seřazeno v náhodném pořadí).  Pak nám povídá vše o zdejší pagodě, o návštěvě Obamy v Barmě a o způsobech, jak uctít Budhu. Podle dne narození se uctívá jiná soška. Následně uctívám svoji neděli. Přicházím k sošce a pětkrát polévám vodou hlavu Budhy, 6krát polévám sošku (6 je údajně mé šťastné číslo), která stojí před Budhou (v podobě zvířete mého nedělního narození - já jsem mystický pták), následně beru velkou dřevěnou "palici" (je to takový malý překladatelský oříšek) a třikrát s ní mlátím do velkého zvonu. Tím celá pagoda ví, že Kohoutová uctívá Budhu ;) Dozvídáme se, že náš průvodce je student a že vybírá peníze na děti. Dáváme mu tedy 5000 kyatů. Což se mu zdá málo a tak Viktor ještě 5000 přidává. No úplně nás zblbnul... Rozloučíme se a jdeme doprojít pagodu. Následně se k nám přidává další student. Opět zná Komenského a ještě jako bonus přidává Prahu. Opět nás totálně zblbnul, asi tím, že teď mluvil více sofistikovaně. Znova uctívám Budhu, ale tentokrát místo mlácení palicí třikrát rukou rozezvučím malé zvonečky. Vysolíme dalších 5000 a i přes protesty, že je to málo, s donátorstvím končíme. Odcházíme z pagody o 23 000 chudší, a to fakt chci podotknout, že  já jsem vůči těmto charitám většinou dost imunní.

Pak se chceme přesunout do největší zdejší pagody Shvedagon, ale taxikáři nás nějak nechtějí. Jdeme si tedy sednout do zdejšího parku (nikde žádná lavička) a pozorujeme místní život a všímáme si, že i zdejší mají problém sehnat taxi. Na další náš pokus chytáme taxíka (jen 3000 kyatů) a přesouváme se k nádherné, velké pagodě celé pozlacené. Všude tu pobíhají děti s igelitovými sáčky, které dávají na boty. Oba si bez přemýšlení jeden bereme, protože nám ho holčička div nenacpe do rukou. Za to chce samozřejmě peníze, které jí odmítáme dát. Cpeme jí sáčky zpět, ale ona se všemožně brání je přijmout. Kolem Viktora pobíhají asi 4 další děti se sáčky a nechtějí ho pustit. Holčičce nakonec sáčky nacpeme a odcházíme. Ona mi ještě 2 krát za sebou  naštvaně kopne volně ležící petku pod nohy. No když si vzpomenu, jak pro barmské děti taháme z Čech bompary a lipa, abychom jim udělali radost a ony se chovají takto, je mi smutno. I ti nevděční studenti z minulé pagody či vybíraví taxikáři mi trochu kazí obrázek o zdejších lidech, o kterých jsem slyšela jen superlativa.

Do Shvedagon přicházíme bosí po mnoha schodech, procházíme bezpečnostními rámy a necháváme boty v úschovně (ta v první pagodě byla zdarma, tady při odchodu platíme oba 1000 kyatů, a přitom nikde nic o placení nepsali) a platíme vstup 8000 kyatů na osobu. U "chrámů" první co se stane je, že za mnou přijde barmka a chce se se mnou vyfotit. Trochu mě to vykolejí, protože po předchozích zážitcích se bojím, že mě chce okrást. Všemožně se kroutím, hlídám si batoh a chci utéct, takže jsem jim tu fotku určitě zkazila. No vypadala jsem u toho panicky, takže jestli to i točili, tak mě brzo uvidíte na YouTube. Viktor se mi z dálky pouze tlemil, ale údajně prý také hypnotizoval můj batoh a hlídal ho před krádeží.

Chvíli procházíme honosnou pagodu a pak, protože máme do odjezdu autobusu spoustu času, si sedáme asi na hodinu před jedno modlitební místo a pozorujeme okolní dění.Já mám hrozně ráda tyto zpomalené chvíle, protože při nich doslova nakradu místní atmosféru a navíc vidím věci, které člověk za pochodu NIKDY nevidí. Například několika minutové modlení jedné asi 30leté barmky,  která má neskutečný výraz a v její naprosté křehkosti cítím, jak jí něco trápí a Budhu prosí o pomoc. Vidím i uklízečku schovávající se před ostatními, turisty úplně vyprahlé a přitom neskutečně šťastné a nabité atmosférou tohoto místa. Zajímavé je i dodržování pitného režimu, kdy je k nám známým plastovým barelům s vodou přivázán kovový hrneček, ze kterého místňáci pijou. Držím Viktora a jsem vážně šťastná, že jsem v Barmě.

Když se zvedneme tak mě hned po pár metrech zahrne skupinka barmských asi osmiletých dětí. Doslova na mě vlítnou a objímají mě a žádají o společné foto. Již známá situace mě už nevykolejí, takže alespoň ony získávají moji normální fotku. Začínám tu být docela velká turistická atrakce. 

Procházíme obrovskou pagodu po teplých dlaždicích. Všude je vidět zlato, jako naprostý nepoměr ke zdejší chudobě. Správná alokace zdrojů tu nikomu nic neříká. Potkáváme mnoho příjemných místních, včetně mnoha mnichů. Někteří se na nás usmívají, někteří jsou až moc vážní.

Na konci jdeme na místní záchod. Jdeme bosí dlouhou cestou, která by si zasloužila boty. Jdeme po schodech do docela hustého místa v přírodě, kde je všude hrozný bordel. Boty si samo v tu chvíli bereme. Záchod (klasický turecký) je fakt nechutný, pavučiny, špína. No děs. Tímto s pokorou vzpomínám na ty luxusní záchody Českých drah do Budapešti. Když vylezeme schody zpět, místňáci po každém  chtějí 1000 kyatů a děsně se diví, že jsme v tom kentusu byli obutí. Rapidně mi docházejí hygienické ubrousky ;) 

Zpět na hotel, kde máme slíbenou sprchu, i když jsme odubytováni, chytáme taxíka za 4000 kyatů. Zajímavé je, že  taxikář vždy zná cestu až do chvíle, kdy již sedíme uvnitř. Pak se všichni děsně diví a ptají na detaily. Naštěstí máme GPS, tak si umíme poradit.

Tímto končíme pobyt v Yangonu a přesouváme se do Chaungtha. Příští blog bude fakt hustej, tak si počkejte.

Vikyho blog: Barma16.blogspot.cz